Makroekonomická politika je zatím terčem výčitek za hospodářské neduhy i zdrojem naděje, že se tyto neduhy podaří překonat. Stejnou pozornost bychom však měli věnovat i mikroekonomickým problémům – například slabým pobídkám, tržním selháním nebo nedostatkům v regulaci –, které nás do krize vůbec přivedly.
Stejně jako mikroekonomické problémy ve finančním sektoru odstartovaly úvěrové zadrhnutí a rozdmýchaly globální recesi, drží mikroekonomické faktory také klíč k zotavení. Mnoho ekonomik potřebuje napravit finanční sektor a obnovit úvěry a ještě větší počet ekonomik potřebuje zvýšit produktivitu, aby podpořily růst a vytvořily pracovní místa.
Některé průmyslové obory trpí kontraproduktivními a nedomyšlenými regulacemi, zatímco jiné čelí problémům v důsledku monopolního chování dominantních firem nebo v důsledku absence efektivní konkurence a průhlednosti v oblasti veřejných a finančních služeb. Náprava těchto problémů by nám pomohla vrátit se na cestu růstu a prosperity pro všechny.
Abychom toho dosáhli, musíme se nejprve řídit Hippokratovou přísahou a nenapáchat ještě větší škody. Vlády na celém světě by měly odolat pokušení zmírnit konkurenci, a poskytnout tak úlevu konkrétním průmyslovým oborům či ekonomickým skupinám.
Renomovaný americký ekonom Mancur Olson tvrdil, že stagnace v rozvinutých ekonomikách je důsledkem faktu, že v nich přibývá kartelů a lobby, které jsou stále mocnější, až nakonec začnou vysávat hospodářskou dynamiku země. Zachování konkurenceschopného prostředí, v němž trhy zůstávají otevřené a soutěživé, je proti tomu nejlepším lékem, poněvadž firmy musí v těchto podmínkách neustále inovovat a zlepšovat výkon. Celá naše společnost se tak stává kreativnější a v konečném důsledku i lépe prosperuje.
Snaha o zmírnění konkurence má mnoho tváří. Výsledkem všech je však méně produktivní ekonomika a přerozdělení bohatství ve prospěch malých a dobře koordinovaných skupin s vlastními zájmy a se silným sklonem lobbisticky působit na vládu.
Nejběžnějším přístupem je protekcionismus, který je v posledních letech v různých zemích součástí politické rozpravy. Oficiální opatření pomáhající národním producentům na úkor domácích firemních zákazníků a spotřebitelů jsou však vždy krátkozraká, neboť nedokážou producentům pomoci při řešení výzev, na které stejně dříve či později narazí.
Stejně tak je škodlivý a odsouzený k záhubě staromódní dirigismus – pokusy „vybírat vítěze“, podporovat „národní šampiony“ nebo udržovat neúspěšné podnikatelské modely při životě prostřednictvím státních dotací. A v mnoha zemích zůstává překážkou zdravé konkurence rovněž špatně koncipovaná regulace – například v sektoru služeb.
Jakmile přestaneme páchat škody, musíme začít dělat správné věci. Hospodářská politika je jako práce na zahrádce: rostliny neporostou rychleji, když za ně budeme tahat, ale úspěšný zahradník jim poskytne správné prostředí, ve kterém budou moci vzkvétat.
Spoléhání se na konkurenci může společnostem pomoci uvolnit sílu dobře fungujících trhů zboží a služeb. Aby toho politici dosáhli, musí mít k dispozici zdravý rámec vymáhání konkurence, volit přístup zaměřený na celou ekonomiku a lákat k účasti všechny protagonisty.
Prostředkem zdravého vymáhání konkurence jsou právní nástroje a zdroje, jimiž se prosazuje a zavádí hospodářská politika, spolu s institucionálním uspořádáním omezujícím vměšování partikulárních zájmů. Vezměme si například důležitost nestranných a efektivních antimonopolních úřadů nebo dotační režimy, kterou jsou natolik dobře koncipované, že skutečně slouží veřejnému zájmu.
Přístup zaměřený na celou ekonomiku je zapotřebí proto, že trhy jsou vzájemně provázané. Pomýlená regulace nebo tržní selhání poškozující konkurenci v kterémkoliv segmentu mohou být zátěží pro celou ekonomiku. Globální krize vypukla proto, že se neřešily velké problémy ve fungování bankovního sektoru. Špatné fungování trhů vstupů, jako jsou energie nebo polotovary, může rovněž napáchat obrovské hospodářské škody, mimo jiné proto, že ničí vnější konkurenceschopnost.
A za třetí posílení konkurence v celé ekonomice vyžaduje širokou podporu. Nelze toho dosáhnout bez překlenutí ideologických rozkolů a překonání politických tlaků určitých konkrétních ekonomických skupin. Klíčovou roli zde může hrát osvěta, která o výhodách konkurence poučí nejen politiky, ale i občany a podnikatele. Měla by panovat široká shoda, že prokonkurenční prostředí je jedním z klíčů k hospodářské prosperitě.
Dobrý příklad, jak prokonkurenční politika přináší výsledky, nabízí Austrálie. V 80. letech patřila její ekonomika z hlediska růstu produktivity k nejhorším v OECD; o deset let později zaujímala Austrálie třetí místo. V mezidobí byly všechny hospodářské regulace v zemi přezkoumány v zájmu maximalizace konkurence a došlo k vytvoření celostátního proreformního konsensu.
V současné době probíhá podobně významné úsilí v několika dalších zemích včetně Mexika. Strukturální reformy na podporu produktivity budou klíčové také pro zajištění hospodářského zotavení Evropy a přežití jejího sociálního modelu. „Zákony o jednotném trhu I & II“ poskytují rozsáhlou agendu k plnému využití potenciálu integrovaného a konkurenčního trhu s 500 miliony spotřebitelů za účelem urychlení růstu a prosperity v Evropské unii.
Ze zkušenosti víme, že konkurence funguje. Založením hospodářské politiky na této zkušenosti bychom se mohli nejen vyhnout Olsonově pochmurnému proroctví. Mohli bychom také urychlit hospodářské zotavení, zvýšit tempo inovací a zlepšit životní úroveň milionů lidí z celého světa.
Autor: Project Syndicate
Zdroj: www.patria.cz
Joaquín Almunia je místopředsedou Evropské komise a evropským komisařem pro hospodářskou soutěž. Eduardo Pérez Motta je prezidentem mexické Federální komise pro hospodářskou soutěž a předsedou Mezinárodní sítě pro hospodářskou soutěž.
© Project Syndicate
