Zdá se, že proroci zkázy pochopili, že s neustálými varováními před hypersupermegainflací si už moc pozornosti neužijí. Začali to tak frontálně zkoušet přes údajné bubliny na trzích s aktivy. Zajímalo by mě, proč před nimi nevarovali již mnohem dříve. Jak ukazuje první graf, S&P 500 se obchoduje s PE mezi 13 – 14. Tedy stejně jako v roce 2010/2011, o PE 14 – 15 roku 2009 nemluvě. Valuace středně velkých a malých společností pak už hodnot ze zmíněných let nedosahuje ani náhodou. Takže nyní je na akciích bublina a předtím tam nebyla?
S bublinami jsem ale udělal hned na začátku úkrok stranou (věnoval jsem se jim zde více nedávno). Rád bych se zde po čase zaměřil na onu hypersupermegainflaci, tentokrát v její evropské verzi.
První graf ukazuje vývoj celkové inflace v eurozóně (headline) a inflace jádrové. Vůči používání té druhé můžeme mít námitky, z obrázku je ale jasně vidět, že celkové inflace kolem ní osciluje. To znamená, že z hlediska dlouhodobějšího trendu (eliminace informačního šumu) má jádrová inflace své místo. Od roku 2011 u ní můžeme pozorovat stagnaci, v posledních měsících dokonce pokles a podle projekcí CSFB bude tento trend pokračovat i dále. Druhý graf ukazuje vývoj cenového indexu bez energií a potravin (modře) a i bez efektu nepřímých daní – šedě. Cílem použití druhého ukazatele je opět snaha získat indikátor s co nejsilnější trendovou stránkou. Z obrázku je vidět, že tento pohled je ještě deflačnější než předchozí.
Poslední graf rozděluje jádrovou inflaci bez vlivu daní na hlavní regiony. Tedy na Španělsko s Portugalskem a Řeckem, kde jsou jednoznačně patrné silné deflační tlaky. Vidíme i vývoj v Německu a Nizozemí a skupinu Francie + Itálie, u obou se nyní toto měřítko inflace nachází na úrovni 1,5 %, trend opět klesající. Předně tedy zdůrazněme, že systematické hypersuperinflační tlaky jsou nulové. Stále neexistují. Jinak řečeno, ani současná nafouknutá rozvaha ECB nebrání deflačním tlakům v tom, aby nabíraly na síle. Ekonomie prostě není jen o Výmarské republice.
Jak hodnotit onu deflaci na periferii? Slovy klasika bychom mohli říci: „Je to sice horší, ale zato delší cesta“ k obnově konkurenceschopnosti. Ale je pravdou, že volit mezi čertem devalvace vnitřní a ďáblem té vnější je těžké a nikdo neví, jaký by byl alternativní výstup. Co ale víme je to, že pokud nebude inflace v jádru eurozóny vyšší (větší rozdíl mezi cenovým pohybem jádro vs. periferie), bude tento způsob obnovy konkurenceschopnosti dlouhý. Možná delší než trpělivost ulice. To již jsme ale zpět u toho, jak moc se chce Německo přičinit o to, aby mu periferie mohla splatit své dluhy. Míru realističnosti německého přístupu snad nejlépe vystihují nedávné výroky Wolfganga Schaubleho: „Nikdo v Evropě nevidí rozpor mezi fiskální konsolidací a růstem ... Máme tu růst podporující proces konsolidace, máme udržitelný růst ...“. Docela by mě zajímala jeho definice růstu, udržitelného růstu, fiskální konsolidace, Evropy a dokonce i slova „nikdo“.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie a jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.
