Goldman Sachs varuje pred krachom trhov

Goldman Sachs verejne vyhlásila, že akcie na trhoch sú nadhodnotené. Trhy v nasledujúcich mesiacoch môžu korigovať až 10%. GS ďalej uviedla, že v US spotrebujeme viac bohatstva, než vyprodukujeme a to privádza celú krajinu do masívneho oceána v červených číslach. Táto situácia nebude udržateľná a jedného dňa akciové trhy budú musieť stotožniť s ekonomickou realitou.

(zdroj:g-vision.sk)

Mankiw: Fed by měl být připraven na rychlou změnu názoru

Je už čas, aby Fed začal obracet mimořádnou politiku, kterou v posledních letech sledoval? Touto otázkou se zabývá jak Fed sám, tak řada investorů na akciových i dluhopisových trzích. Když Ben Bernanke k politice nulových sazeb a nákupů aktiv přikročil, věřil, že touto dobou už bude vše v normálním stavu. To se ale bohužel nestalo, oživení sice začalo před více než čtyřmi lety, ale bylo tak pomalé, že podle některých měřítek ekonomika stále churaví. Janet L. Yellen tak nedávno uvedla, že podle ní nenastal čas na to, aby Fed svou politiku otočil, protože inflace leží pod cílem ve výši dvou procent a trh práce je stále slabý. Podobný obrázek kreslí i některé další ukazatele a celkově se může zdát, že v ekonomice se stále nachází mnoho nevyužitých kapacit. To obratem znamená, že inflace se v dohledné době pravděpodobně problémem nestane a Fed by tak měl svůj exit odložit. Neměli bychom ale zapomínat na to, že data z trhu práce je někdy těžké interpretovat, protože poslední recese byla jiná než ty předchozí. 

Od roku 1948 je možné sledovat to, kolik týdnů už průměrný nezaměstnaný hledá práci. Až donedávna bylo maximum 22 týdnů, kterých bylo dosaženo po hluboké recesi let 1981–1982. Po poslední recesi ale tento rekord padl, protože průměrná doba hledání se následně posunula na 41 týdnů a nyní se stále nachází na vysokých 36 týdnech. Jinak řečeno, více než čtyři roky oživení nezměnily nic na tom, že v ekonomice je stále velký počet dlouhodobě nezaměstnaných. Podle některých ekonomů to dlouhodobě poškozuje celou ekonomiku. Jednou z příčin této hystereze je to, že tito lidé ztrácejí své znalosti a dovednosti a práci si už nehledají s takovou vervou. V určitém smyslu už mohou být mimo pracovní sílu. Pokud je tato teorie správná, je nyní na trhu práce méně volných kapacit, než naznačuje třeba míra nezaměstnanosti. Možná, že Fed bude muset počítat s tím, že nižší zaměstnanost je novým normálem. 

Další indikací stavu trhu práce je míra volných pracovních míst. Ta je sledována méně než nezaměstnanost, představuje ale její zrcadlový obraz. Tento ukazatel je vysoce cyklický, v recesi se volná pracovní místa rychle zaplňují, během oživení je tomu naopak. Před sedmi lety dosahovala míra volných pracovních míst něco přes tři procenta, v červenci 2009 klesla na 1,6 procenta, nyní dosahuje 2,8 procenta. Podle tohoto měřítka je tedy trh práce téměř v normální situaci. Podobně hovoří data týkající se mzdové inflace. 

Trh práce vysílá nejednoznačné signály a jejich interpretace ovlivní směr monetární politiky. Současné vedení Fedu tvrdí, že v ekonomice se nachází mnoho volných kapacit a to znamená, že inflace se příliš neobává a nemá velkou motivaci ke změně politiky. Řada měřítek tento pohled potvrzuje, poslední recese ale byla výjimečná a předchozí teorie na ni lze těžko aplikovat. A některá měřítka ukazují, že volných kapacit nemusí být tolik. Fed by měl být připraven na rychlou změnu názoru. 

Autorem je N. G. Mankiw, profesor ekonomie na Harvardu. 

Autor: Redakce, Patria Online

Zdroj: NYTimes

Je potrebné byť opatrný a pripravený - dobrý koniec sa neočakáva

Jedného dňa celý svet stejne (ekonomicky) skolabuje, uviedol investor Jim Rogers. Komoditný super-cyklus sa podľa neho neskončil, nastala len fáza korekcie. Čo sa týka kríz, tak v 2008 bola horšia ako v 2000, lebo dlh bol vyšší. Ďalšia sa očakáva v 2014-2015 a to už bude veľmi zlé... Be prepared, folks!

(zdroj:g-vision.sk)

USA sa vydali na lov investorov

Spojené štáty sa ešte v roku 2000 mohli pochváliť až 37% podielom na celosvetových priamych zahraničných investíciách. No situácia sa odvtedy výrazne zmenila a do roku 2012 sa tento podiel znížil iba na 17 %. Ani tento rok sa do USA zahraniční investori nehrnú a za prvých 6 mesiacov dosiahli tieto investície iba 66 miliárd dolárov, čo výrazne zaostáva za 84 miliardami z prvej polovice roku 2012. Vývoj priamych zahraničných investícií v USA za posledné dve dekády je vidieť aj v nasledujúcom grafe.



Ak sa pozrieme na štruktúru krajín, ktoré investovali v USA najviac, v minulosti v nich tradične dominovala Európa. Posledná finančná kríza však tieto zdroje značne oslabila a namiesto nich v posledných rokoch prevzali hlavnú rolu rozvíjajúce sa krajiny s vyšším tempom rastu. To by mohlo mať obojstranné výhody, nakoľko Spojené štáty budú v najbližších dvoch desaťročiach potrebovať rozsiahle investície do infraštruktúry. 

Ako jediným relevantným partnerom sa preto zdá byť Čína. Tá v USA za minulý rok preinvestovala rekordných 6,5 miliardy dolárov, pričom táto suma predstavuje len zlomok toho, čo Čína investovala v ostatných častiach sveta. USA už teraz avizovali, že do roku 2030 budú potrebovať obnoviť predovšetkým energetickú, vodovodnú a prepravnú infraštruktúru, čo podľa vládnych výpočtov bude predstavovať investície minimálne v hodnote 8,2 biliónov dolárov. Čína sa javí ako najlepší kandidát na tieto rozsiahle investície aj preto, že už v súčasnosti má rozbehnutých niekoľko projektov v energetike a iných senzitívnych sektoroch. 

Na podporu tejto politiky sa v týchto dňoch vo Washingtone koná aj Summit na prilákanie investícií. Vláda do neho vkladá veľké nádeje, nakoľko v prilákavaní priamych zahraničných investícií už dlhšie zaostáva za ostatnými krajinami. Spojené štáty majú určite stále čo ponúknuť, no existuje aj mnoho nepriaznivých faktorov, ktoré za posledné roky viac investorov odrádzajú ako lákajú. K pozitívam, okrem iného, patrí určite bridlicová revolúcia, ktorá umožnila viacerým odvetviam zefektívniť výrobu vďaka nižších nákladom na energie. 

Veľkým negatívom, hlavne pre rozvíjajúce sa krajiny, ktoré majú zväčša nízke daňové zaťaženie, môže byť nepriaznivý systém zdaňovania korporácií. Horná sadzba môže dosiahnuť až 35 %, čo môže potenciálnych investorov veľmi ľahko odplašiť, a to aj v prípade, že by nakoniec zaplatili menej vďaka využitiu daňových úľav. Či sa vláde podarí zásadne ovplyvniť smerovanie zahraničných investícii do USA práve týmto summitom je preto otázne. Výhody aj nevýhody pravdepodobne zahraniční investori už dávno poznajú... 

Autor: Katarína Obická, Patria Direct SK

Zdroje: Patria CZ, The Wall Street Journal, Quartz, China Daily

Sme na tom horšie ako v roku 2007

Centrálne banky zalepili ľuďom oči. Najprv tým, že znížili krátkodobé úrokové sadzby na nulu a tú sľúbili držať po najbližšie roky. A neskôr tým, že do trhu každý mesiac tlačia nové peniaze v objeme 160 miliárd dolárov. Tieto peniaze hľadajú cestu k najvyššiemu zhodnoteniu, a tú nachádzajú na trhu rizikových cenných papierov. Všetci sledujeme nové historické maximá akcii po takmer celom svete, no ešte väčšia bublina vzniká na trhoch rizikových dlhopisov. V jednoduchosti, veľkosť a rizikovosť dlhu je vyššia ako v roku 2007, tesne pred vypuknutím najväčšej finančnej krízy v histórii.

BIS, centrálna banka centrálnych bánk, vo štvrťročnom reporte poukázala na masívny rast rizikového podriadeného dlhu, najmä toho pákového. William White, ktorý bol jej hlavným ekonómom tvrdí, že „Všetky predchádzajúce nerovnováhy sú stále tu. Celkový súkromný a verejný dlh je o 30% väčší ako pred krízou. Vyzerá to podobne ako v roku 2007, no ešte horšie“. BIS pritom bola jediná veľká inštitúcia, ktorá predvídala bankovú krízu.

Ak za začiatok krízy berieme krach hedžových fondov naviazaných na hypotekárny trh v USA, tak je zrejmé, že ani po šesť a pol rokoch snahy sme sa nepohli dopredu. Naopak, vznikajú nové a väčšie bubliny ako kedykoľvek predtým. Hovorí sa síce o šetrení a znižovaní výdavkov, avšak rast dlhu je dôkazom toho, že ak má byť systém udržaný, dlh musí iba rásť. Napriek tomu sa hodnotenie súčasného stavu krízy zlepšuje. Dôvodom je politika centrálnych bánk.

Neustále tlačenie peňazí ženie akcie nahor. Nelimitované programy záchrany ako OMT (neobmedzené nákupy dlhopisov periférnych krajín) dodávajú do bankového sektora dôveru toho, že bankrotu sa nikto nemusí báť. Finančné trhy po celom svete tak majú potrebnú likviditu a dôveru, čo je kombinácia pre silný rast. Ako potom môže byť kríza, keď trhy rastú na svoje maximá? Ilúzia rastúcich finančných trhov vytvára pocit, že kríza je už za nami. Nemôžeme však byť ďalej od pravdy.

Centrálne banky zahmlievajú realitu. Tým, že držia finančný trh hore, vytvárajú pocit uspokojenia. Všetko funguje a preto nie sú potrebné žiadne reformy. Politici nie sú nútení robiť žiadne ťažké rozhodnutia. Veď nové peniaze a hlad po riziku núti investorov kupovať dlhopisy takmer akejkoľvek rizikovej krajiny. Vláda nemusí šetriť a nemusí byť efektívna, aby presvedčila investorov, že práve jej dlhopisy by mali nakúpiť. A už vôbec nemusí rozmýšľať nad tým, či je súčasný finančný systém postavený na správnych základoch. Takáto otázka sa zdá byť úplne mimo misu.

Ak je však história dobrým vodítkom, potom je zrejmé, že každá bublina raz praskne. A čím viac narastie, tým väčšiu ranu spraví. Od začiatku krízy sme sa takmer v ničom nepoučili. Bude zaujímavé sledovať, kedy príde a čo bude špendlíkom, ktorý našu súčasnú bezstarostnosť pochová.

Autor: Ronald Ižip, TRIM Broker
Zdroj: Quadrilio

Globalizace jako problém Spojených států

Situace ve Spojených státech je taková, jaká je, tedy žádná sláva. Často se uvádí, že za to může X různých faktorů. Pokud půjdeme do hloubky, najdeme jeden kořen.

Hlavním kořenem problémů americké ekonomiky je tolik vychvalovaná globalizace, konkrétně pak mnohaletý postupný přesun výrob ze Spojených států za levnou pracovní silou do zahraničí. Výsledkem tohoto procesu je změna ekonomiky Spojených států na ekonomiku zaměřenou na služby, změna struktury pracovních pozic a i řadu let nerostoucí mediánové mzdy (očištěno oficiální  mírou inflace, je mediánový příjem rodin na úrovni roku 1969) . Na začátku trendu se to jevilo jako velká výhoda, dnes o něčem takovém přesvědčen nejsem, dříve průmyslové město Detroit je toho důkazem.

Díky globalizaci vykazuji americké společnosti dobré finanční konsolidované výsledky. Klíčem k problémům je právě slovo „konsolidované“. Americké společnosti totiž mají velké finanční rezervy v zahraničí. Zdráhají se je však použít na americké půdě, aby nemusely navíc platit americkou daň z příjmu. A tak buď na nich jen tak sedí nebo je využívají k rozvoji aktivit v zahraničí.

To, že dalším problémem americké ekonomiky je měnová expanze, nikoho nepřekvapí. Nemám však na mysli jen posledních 5 let, ale posledních 40 let, konkrétně od bankrotu Spojených států v roce 1972. Jeho výsledkem je současná předluženost Spojených států. Japonsko je předluženější, přesto se o něm mluví méně.

Sama zadluženost Spojených států by nebyla takovým problémem, kdyby dluhopisy takříkajíc „zůstaly doma“ – něco jako v případě Japonska. Opět, nebýt globalizace, Čína a další země by nevlastnily tak rozsáhlé dolarové rezervy, potažmo takové množství amerických vládních dluhopisů.

Nedivil bych se proto budoucímu důrazu Spojených států na domácí trh. Na ekonomické scéně USA se podle všeho budou dít věci – viz článek připravovaný na příští týden.

autor: Jan Dvořák

zdroj: proinvestory.cz

Alan Greenspan: finanční systém není funkční

Alan Greenspan byl předchůdcem B. Bernankeho včele Fedu a strávil tam 18 let. Minulý týden se vyjádřil ke stavu ekonomiky Spojených států. Ačkoliv mu bylo kladeno za vinu to, že všechny problémy řešil pumpováním peněz do ekonomiky a křeslo šéfa Fedu opustil jen rok a kousek před nastartování finanční krize, jeho názory stojí za to si vyslechnout.

Podle něj se dopustil chyb, ale na takových, aby byl nucen změnit své kroky v čele Fedu. Pokud jde o finanční krizi, přiznává, že dlouho nevěděl o rostoucím trhu se Subprime hypotékami a poprvé jeho velikost zjistil až v roce 2005 (tohle mě velmi překvapilo).

Politiku Fedu, resp. jeho konkrétní kroky odmítá komentovat. Vzhledem k nafukování rozvahy Fedu je inflace před námi, i když se dosud nemusela projevit. V historii není podle něj znám ani jeden případ, kdy by centrální banka zmenšila velikost své rozvahy nebo kde by tištění peněz neskončilo inflací.

Hlavní prioritou by podle něj mělo být ozdravění finančního systému, ke kterému dosud nedošlo. Spíše naopak.

Mimo jiné oceňuje nominaci Janet Yellen o kdo čela Fedu, podle něj má kvalifikaci pro tuto funkci velmi dobrou. I tak J. Yellen bude mít plné ruce práce.

autor: Jan Dvořák

zdroj: proinvestory.cz

Morgan Stanley a pravá tvár novej regulácie

Wall Street Journal se na první straně jednoho z posledních vydání zabývá tématem rizikovosti Wall Street. Popisuje i to, jak v rámci nového regulačního rámce funguje Morgan Stanley. Z toho mě zaujaly dvě věci. Člen vedení Morgan Stanley v rozhovoru s ředitelem společnosti Jamesem Gormanem uvedl, že „klientem číslo 1 je nyní pro banku vláda“. Gorman s tím souhlasil. Dočteme se i to, že „regulátoři se plíží kancelářemi a hledají miny, Gorman zase před každým významným rozhodnutím volá do Washingtonu“. V Morgan Stanley dnes sedí asi 50 zaměstnanců regulátora, před rokem 2008 byl tento počet nulový. Tehdy byla společnost považována za brokera, nyní je v rámci regulace považována za banku. 

Tento příklad je dobrou připomínkou toho, co to vlastně znamená „regulace“. Sám neustále slyším: „Neukázala snad finanční krize, že je třeba více regulace?“ Tazatelé si představují, že je to s ní podobné, jako když nalijeme benzín do nádrže. Nebo si ji představují jako množinu jednoduchých pravidel. Něco jako rychlost omezenou na 50 mil za hodinu, kterou každý porušuje. Pak přijde velká nehoda a my limit snížíme na 30 mil za hodinu. Tak to ale není. Regulace vypadá tak, jako kdybychom do auta dali 50 policistů. Jak dlouho bude trvat, než se začnou zajímat o to, kam jedete a proč? Jak dlouho může v bance sedět 50 regulátorů bez toho, aby začali poukazovat na to, že už dlouho nebyl schválen nějaký zelený úvěr? A jak dlouho bude trvat, než tito lidé získají dojem, že přežití banky a její prosperita je jejich zodpovědností? Pokud hovoříme o regulaci, měli bychom mít na paměti těchto 50 lidí, kteří rozhodují o každém významném obchodě v instituci, která má být soukromým subjektem. 

Podobná regulace také znamená návrat byrokracie a svět bankovnictví tak, jak ho známe z 50. let. Dnes existuje 3000 pravidel, podle kterých se určuje výše rizika při obchodech. Před krizí jich bylo asi 30. Objevují se ale pozitivní zprávy. Investiční banka se začíná zaměřovat na brokerské služby pro retailové klienty, včetně prodeje akcií a investičního poradenství. Pro obchodníky, kteří měli rádi spekulativní sázky, má Gorman jednoduchý vzkaz: „Riskujte méně, nebo se přesuňte do hedge fondu. Jeho pád tolik neohrozí celý finanční systém.“ 

Michael Reed, který odešel v roce 2010, si na tuto změnu stěžuje: „Podle mého názoru je to škoda. Byli jsme to samé jako Goldman Sachs a nyní jsme jen další retailový broker.“ Hurá! Volckerovo pravidlo, které bylo tak těžké prosadit, se konečně naplňuje. Obchody se přesunují od velkých bank, které podporuje vláda a které jsou příliš velké na to, aby padly. Místo toho riziko směřuje do hedge fondů, kam vždycky patřilo. Ty mohou padnout tak, jako třeba LTCM. Ale počkat. Možná to není zase tak pozitivní vývoj. Jak dlouho ale bude trvat, než regulátoři rozhodnou, že i hedge fondy představují systematické riziko? Možná ale celou věc vidím příliš černě. Pravdou je nakonec i to, že banky konečně chápou Modigilaniho a Millera. Mohou totiž fungovat i s nižším rizikem, nižší betou a nižší návratností vlastního jmění. Jde o jádro toho, co probíhá v Morgan Stanley. 

Autorem je John H. Cochrane z University of Chicago Booth School of Business. 

Zdroj: Blog Johna H. Cochraneho, www.patria.cz

Panika prichádza v septembri

Všetko začalo 23. septembra 1998. Jeden z najvýznamnejších hedžových fondov, LTCM, sa dostal do existenčných problémov. Fond, ktorého stratégie boli založené na matematickom modeli dvoch nositeľov Nobelovej ceny za ekonómiu, zlyhali. Model nepredpokladal, že by mohla nastať tak katastrofická udalosť ako ázijská kríza a následný ruský bankrot. Fond, ktorý bol extrémne prepákovaný, keď iba 3 mld. kapitálu zabezpečovalo derivátové pozície v objeme viac ako 100 miliárd, nedokázal fungovať v nelikvidných trhových podmienkach a zaznamenával straty viac ako 100 miliónov denne. Táto situácia hrozila masívnymi stratami pre všetkých veriteľov – banky z Wall Street. Situáciu prišiel pomôcť vyriešiť Fed, ktorý banky presvedčil, aby vytvorili syndikovaný úver v objeme 3,6 miliardy dolárov a LTCM zachránili. Hrozba kolapsu finančného trhu bola zažehnaná.
Záchrana LTCM bola pre banky jasným odkazom –  gamblujte, ak príde problém, budete zachránené. A skutočne, ďalšia legislatíva umožnila bankám špekulovať ešte viac. Preto bolo len otázkou času, kedy sa problém zopakuje, no v oveľa väčšej miere. A k tomu opäť veľmi výrazne pomohla vláda. Prezident Bush sa rozhodol, že každý Američan má právo na dom: „Americká vláda podporuje vlastníctvo domov, je to dobré pre Ameriku, rodinu, ekonomiku“. Vláda nemohla vytvoriť väčšiu bublinu. Netrvalo dlho a v krajine sa rozdávali ninja-hypotéky, keď príjemca nemusel mať ani príjem, ani majetok a ani prácu. Najviac však na tejto bubline zarábali banky. Tie agregovali hypotéky a vytvárali z nich deriváty, CDO, kde dokázali ako mávnutím čarovného prútika premeniť ninja-hypotéky na cenné papiere s ratingom AAA. A pre rizikovejších investorov tu boli aj CDO z CDO – kto chcel riskovať, mohol rozprávkovo zarobiť.
Jedným z najagresívnejších investorov bol Dick Fuld. Ten sa stal v roku 1994 šéfom Lehman Brothers s cieľom poraziť konkurenciu na Wall Street. Jeho plán vychádzal, keď zaznamenal 14 ziskových rokov v rade. V roku 2006 bol dokonca označený ako top CEO v USA. Väčší zisk môže pochádzať iba z väčšieho rizika, a práve preto bol Lehman Brothers mohutne angažovaný na americkom hypotekárnom trhu. Jeho páka bola 40:1, čo bol zhruba dvojnásobok trhového priemeru. Prasknutie bubliny sa muselo prejaviť najviac práve na jeho portfóliu. S tým, ako sa blížil september 2008, straty banky sa začali približovať k 10 miliardám dolárov. V piatok 13. septembra bolo jasné, že Lehman bude potrebovať záchranu.
Na večer boli do Fedu zvolaní „vládcovia sveta“, ako sa nazývajú šéfovia najväčších bánk. Jediným absentujúcim bol Dick Fuld, o ktorého prítomnosť nemali záujem minister financií Hank Pauslon a ani šéfu NY Fedu Timothy Geithner. Hneď na začiatku bankám oznámili, že štát nedá na záchranu Lehman ani dolár. Dôvodom boli koncoročné prezidentské voľby, keď politici prezentovali záujem o podporu „Main Street“ – reálnej ekonomiky, nie „Wall Street“. Lehman mal však v talóne dve možnosti na záchranu – prevzatie komerčnou bankou Bank of America alebo britskou Barclays. Avšak investičná banka Meryll Lynch, ktorá bola v podobných problémoch ako Lehman, bola rýchlejšia a sama sa dohodla s Bank of America. Ostávala posledná možnosť, že Lehman zachránia Briti. V poslednej chvíli však zasiahla britská vláda a zastavila kúpu americkej banky, pokiaľ tá nebude garantovaná. Pred spustením ázijských trhov požiadal Lehman o ochranu pred veriteľmi.
Paradoxné je, že iba 4 dni po krachu Lehman Brothers americká vláda požiadala kongres o prostriedky na záchranu finančných inštitúcií v objeme 700 mld. dolárov. Iba malé percento z toho by stačilo na to, aby sa Lehman zachránil a tak sa predišlo veľkému trhovému kolapsu. Úlohu tu zohrala politika, keď sa chcel nájsť obetný baránok. Väčšina politikov neskôr priznala, že bankrot Lehman bol veľkou chybou. Od začiatku až do konca, zlyhala vládna politika. Politika, ktorá si dáva za cieľ regulovať finančný sektor a rozhodovať tak, kto môže prežiť a kto nie. Pokiaľ banková regulácia bude fungovať na princípe „too-big-too-fail“ je len otázkou času, kedy vznikne nový Lehman s ešte horšími následkami. Súčasné bankovníctvo nie je trhom. Ak chceme zdravé banky, musíme im dať možnosť niesť zodpovednosť za svoje chyby a skrachovať. A keďže súčasný finančný systém to neumožňuje, je takmer isté, že september z rokov 1998 a 2008 sa bude opäť opakovať.

Autor: Ronald Ižip
Zdroj: www.quadrilio.com

Agentury Fannie Mae a Freddie Mac končia. Splnili svoj účel.

Americká vláda zahájila kroky k postupné likvidaci největších hypotečních agentur Fannie Mae a Freddie Mac . Vláda má nad nimi získala kontrolu během nedávné finanční krize a už dříve avizovala, že s nimi dál nepočítá. Agentury ale teď budou muset urychlit likvidaci portfolia.

Vláda měla nad oběma agenturami kontrolu vždy, neboť Fannie Mae i Freddie Mac byly polostátní organizace. Část jejích akcií ale byla volná k obchodování na burze. Z trhu ale zmizely už před dvěma lety.

Ministerstvo financí podle agentury Reuters oznámilo, že agentury budou muset objem portfolia snižovat tempem 15 procent ročně. Dosavadní dohoda s ministerstvem počítala s desetiprocentním tempem ročně.

Na obě obří hypoteční agentury tvrdě dopadla finanční krize, která odhalila slabiny ve způsobu jejich fungování. Agentury měly od roku 2007 vysoké ztráty a úřady po finanční krizi jejich představitele obvinili, že zkreslovali informace o hodnotě nabízených cenných papírů.  Právě organizační struktura agentur s účastí státu se za finanční krize stala předmětem kritiky. Agentury kupují od bank hypotéky, které takzvaně "balí" do dalších produktů a jako cenné papíry je prodávají investorům po celém světě.

Americká vláda na základě zvláštního zákona schváleného v Kongresu vzala obě agentury v září 2008 pod svou plnou kontrolu. Američtí daňoví poplatníci do obou institucí vložili miliardy dolarů, což bylo podle vlády nutné k tomu, aby agentury nepřestaly fungovat. Po krizi totiž měly pomoci znovu nastartovat realitní trh.

Agentury Freddie Mac a Fannie Mae v době největšího rozmachu vlastnily či garantovaly hypoteční úvěry k téměř 31 milionům nemovitostí v hodnotě asi 5,5 bilionu dolarů (zhruba 111,5 bilionu Kč). To byla zhruba polovina všech hypoték, které byly v USA vydány.  V době silného růstu cen nemovitostí, což bylo v USA zhruba do roku 2005, obě instituce uvolnily pravidla pro získání hypotéky. To se jim ale později tvrdě vymstilo.

Od zestátnění obou agentur v roce 2012 vyšla americké daňové poplatníky záchrana obou agentur asi na 170 miliard dolarů. Odborníci se ale shodují, že bez těchto nákladů by svět stihla mnohem hlubší krize a pravděpodobně i kolaps globálního finančního systému, kterým se americké hypoteční papíry a jejich deriváty rychle rozšířily.

Překvapení a náznak zlepšení situace přišel minulý týden spolu s výsledky obou agentur za druhé čtvrtletí, obě totiž skončily se ziskem a nepožádaly tedy již Spojené státy o další finanční pomoc. Známý ekonom Robert Shiller přesto při svém nedávném veřejném vystoupení varoval, že cenový obrat na realitní trhu postrádá silný trend, který je podle jeho výzkumu tím nejmocnějším motorem dalšího růstu.

Autor: Redakce, Patria

(Zdroj: ČTK, WSJ, S&P)

Kríza končí, hlúposť ostáva

Počas víkendu sme od francúzskeho prezidenta počuli, že kríza skončila. Nie je zrejmé, čo ho k tomuto výroku primälo, no určite to nebol pretrvávajúci rast európskej nezamestnanosti, či pokles hrubého domáceho produktu. Možno ním bol pokračujúci rast akciových trhov, a možno expertná prognóza nejakého z jeho ekonomických poradcov. A možno myšlienka zdedená po predchádzajúcom šéfovi euroskupiny:  keď je zle, treba klamať.

Ak Hollanda presvedčil rast akciových trhov, nie je to veľká výhra. Akciový trh začal totižto pred pár dňami pomerne prudko klesať. Jeho rast skončil s tým, ako Bernanke naznačil, že sa chystá obmedziť súčasné nelimitované kvantitatívne uvoľňovanie. Obmedziť znamená, že do bánk bude nalievať menej peňazí. Investorom to stačilo na to, aby začali vypredávať dlhopisy po celom svete. Ak bude centrálna banka kupovať menej dlhopisov, dlhodobé úrokové sadzby budú rásť, čo skomplikuje súčasný ziskový model bánk. A tie žijú na štátnych subvenciách v podobe nízkych sadzieb.

Lepšie povedané, zo záporných reálnych úrokových sadzieb, keď inflácia je vyššia ako nominálny úrok. To však prednedávnom skončilo v USA, keď po dlhom čase úroky na štátnych dlhopisoch vzrástli nad infláciu. To tak vystrašilo finančné trhy, že sa začal pomerne dramatický výpredaj všetkého rizikového. Ten sa pravdepodobne zastaví s tým, ako Fed oddiali akékoľvek spomaľovanie svojich stimulov. Čo sa ale stane po tom, keď Fed pristúpi k exitovej stratégii, si nechce nikto radšej ani predstaviť.

A možno sa Hollande vo svojom výroku opieral o nejakú expertnú analýzu svojich ekonomických poradcov. Na to je ideálna doba. Najmä po tom, ako Medzinárodný menový fond priznal, že pri ohodnocovaní gréckej situácie pochybil a výrazne podcenil silu gréckej krízy. Veď ešte v roku 2008 predpovedal pokles gréckej  ekonomiky na 3% a potom rast. O rok neskôr predpovedal pokles na -1% a potom rast; o rok neskôr to boli -4% a potom prudký rast; v roku 2011 na -5,5% a potom prudký rast. Najnovšie je to pokles na -7% a ešte prudší rast nahor.

Podobné neustále sa nenapĺňajúce predpovede môžeme vidieť u takmer všetkých ekonomických „expertov“ vlád, centrálnych bánk či iných finančných inštitúcií. Každý ich graf má krásnu rastovú trajektóriu. Ekonomika však nie je stroj a ekonómia nie je vedou. Ekonómia je rovnakou alchýmiou ako moderná medicína. Projekt genómu človeka ukázal, že nerozumieme fungovaniu ľudského tela; kvantová fyzika dokázala, že nechápeme ani len fungovaniu neživej hmoty;  no politici a ekonómovia nás chcú neustále obalamutiť tým, že rozumejú tomu ako ekonomika funguje. A dokonca ju v prípade potreby dokážu opraviť.

A keďže im veríme, ostávame žiť vo svete, kde najčastejším dôvodom úmrtia pacienta je doktor. A pritom nepotrebujeme nič viac iba sa vrátiť k zdravému rozumu. Tam, kde život na dlh je považovaný za zlo. Tam, kde peniaze sú príliš cenné na to, aby ich hodnotu určoval akýkoľvek jednotlivec. Tam, kde ktorákoľvek inštitúcia môže skrachovať, keď spraví zlé rozhodnutie. Tam, kde peniaze z našich daní prúdia iba tak ďaleko, aby sme na ne dovideli. Tam, kde štát nebude predstierať, že bez jeho múdrosti by sme boli stratení. A tam ešte veľmi dlho nebudeme.

Jednoducho, pán Hollande, kríza skončí vtedy, keď budeme mať ekonomický systém, kde ekonómovia nebudú musieť rysovať iba rastové krivky.

Autor: Ronald Ižip, TRIM Broker

Zdroj: www.quadrilio.com

Soroš sa vracia k japonským akciám

Po masívnom odpredaji v minulom mesiaci miliardár Soroš opätovne nakupuje akcie japonských spoločností. Začiatkom roka zarobili Sorošove peniaze na japonských akciách a jene okolo US$1 miliardy.

Finanční turbulence

Deflinflácia zapustila korene

Pimco a podobně naladěné mediální hvězdy stále varují před inflací, před médii skrytí autoři posledního globálního výhledu od MMF naopak počítají riziko pádu do deflace. I to potvrzuje, že i po několika letech je stále relevantní koncept, který jsem zde kdysi shrnul pod název deflinflace. Jednoduše řečeno, stále hrozí jak deflace, tak vysoká inflace, a kráčet po zlaté střední cestě je uměním. Jak co se týče navigování cenového tankeru, tak co se týče posuzování jeho dalšího kurzu. Podívejme se na obojí optikou jedné z nejpopulárnějších a také nejznásilňovanějších ekonomických rovnic. 

Tzv. rovnice směny ukazuje na jednoduchý a ex-post vždy platící vztah mezi množstvím peněz M a rychlostí jejich oběhu v ekonomice V na straně jedné a cenovou hladinou P a množstvím produkce Q na straně druhé: 

M x V = P x Q 

Tato jednoduchá popisná rovnice má potenciál způsobit velký bolehlav. V principu ji můžeme použít pro popis toho, co bylo, či predikci toho, co bude. V prvním případě tak můžeme například říci, že při množství peněz 100 a jejich jedním otočením v ekonomice byl produkt 100 a cenový index 1. Samozřejmě, že se můžeme pustit i do úvah typu: Protože bylo množství peněz v ekonomice 100, otočily se jen jednou a cenový index dosáhl 1, produkt dosáhl hodnoty 100. To už se ale pouštíme na tenčí led, kde některé proměnné považujeme za příčinu a další za důsledek. Problém této rovnice je ale v tom, že v ní mohou být všechny proměnné jak příčinou, tak důsledkem. Její matematická jednoduchost kombinovaná s touto často ignorovanou charakteristikou z ní pak činí velmi ošidný nástroj, což se projeví zejména při jeho užití pro predikce. 

Po krizi roku 2008 se peněžní multiplikátor v USA propadl z úrovně 8,5 na 4 – 4,5 (poměr M2 a báze). Multiplikátor u M1 klesl z asi 1,6 na cca 0,7. V záplavě hovorů o tištění peněz to může být překvapivá zpráva, ale k masivní tvorbě „M“ nedochází. K tomu klesá i rychlost oběhu V – u M1 v USA je to z 2,1 v roce 2008 na současných asi 1,5. V eurozóně bude vývoj podobný, ne-li horší. Pokud tedy dnes budeme deflinflační příběh vyprávět řečí výše uvedené rovnice, děje se následující: Ze strany centrálních bank byla během krize velká snaha o to, aby nezkolabovalo M, respektive celá levá strana rovnice. Po krizi jde o to, zajistit růst levé strany rovnice dost velký na to, aby se ekonomika a hlavně zaměstnanost nepropadaly dolů. Q na pravé straně rovnice je pak velice pravděpodobně stále pod kritickým Q, po jehož překročení by se růst levé strany rovnice začal nalevo projevovat spíše růstem P než Q. Jinak řečeno, ekonomika stále operuje pod potenciálem. 

Deflinflační uvažování ale v našich myslích přetrvává podobně, jako vícenásobné rovnováhy na některých trzích. Popsaný stav rovnice směny je ale skutečně deflinflačně nestandardní v tom smyslu, že levá strana rovnice se může při prudkém růstu multiplikátoru a rychlosti oběhu utrhnout ze řetězu, bude překročeno kritické Q a dojde k růstu P. Aby se tak stalo, muselo by jít o nezvládnutý exit, přílišný vliv politiky na centrální bankéře, či naopak jejich naprostá ztráta soudnosti kombinovaná s neomezenou mocí... A je tu ještě jedna možnost – „kredibilní“ slib, že centrální banky levou stranu ze řetězu pustí záměrně, což zvýší očekávání ohledně růstu P a obratem to rozpohybuje jak M, tak V. Protože centrální banky to samy v pasti likvidity udělat nemohou. Musí tak slíbit něco, co nedokáží a pokud tomu uvěříme, skutečně se to stane. Kdyby pan Fisher věděl, k čemu všemu bude jeho rovnice používána... 

Vraťme se ale k něčemu hmatatelnějšímu. Jak bylo uvedeno v úvodu, část odborníků varuje před inflací, část před deflací. Osobně mě i kvůli výše popsaným závislostem stále více zajímá ta druhá skupina. V prvním z následujících obrázků je odhad pravděpodobnosti pádu do deflace. Tato pravděpodobnost je podle MMF stále největší u Japonska, i když od posledního výhledu, zpracovaného v minulém roce, se snížila z cca 45 % na něco přes 30 %. Možná, že aktuální odhady by ve světle vývoje na poli Abenomie byly ještě níže. U eurozóny k nějakému výraznějšímu posunu nedošlo, pravděpodobnost deflace se stále pohybuje kolem 20 %. Tím jsou relevantní deflační scénáře vyčerpány, protože ve zbytku světa včetně USA jde z hlediska pravděpodobnosti o marginální možnost. 



Druhý graf ukazuje index deflační zranitelnosti. Z deflační pasti se relativně úspěšně dostalo Irsko, a vlastně i celá světová ekonomika. Větší riziko panuje nadále ve Španělsku, nejhorší je ale situace v Řecku. 

Na ceně zlata a komodit obecně je patrné, že prvotní a nutno říci iracionální vlna varování a obav z hypersupermegainflace je pravděpodobně za námi. Výše uvedené naznačuje, že ani deflační tlaky neeskalují. Nůžky budoucích inflačně – deflinflačních scénářů ale zůstávají relativně silně rozevřeny a deflinflační uvažování zapustilo kořeny. 

Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.

Autor: Jiří Soustružník
Zdroj: www.patria.cz

Ako vláda zabíja podnikateľov

Prednedávnom slovenská vláda opäť pomohla zahraničnej firme pri vytvorení pracovných miest. Spoločnostiam ako Continental, Samsung alebo Mondi poskytla investičnú pomoc v objeme okolo 20 miliónov euro, čo vychádza okolo 30,000 euro na jedno pracovné miesto. Vláda sa hrdí tým, ako na Slovensku zvyšuje zamestnanosť. Je to skutočne tak?

Hlavným problémom dotačnej politiky je, že peniaze nerastú na strome.  Na to, aby vláda niekomu poskytla dotáciu, musí prostriedky odniekiaľ získať. A keďže zadlžovať sa už nemôže, musí to byť z daní. Štát tak zoberie peniaze slovenským ľuďom a podnikateľom na to, aby ich dala zahraničnej firme, ktorá tu vybuduje fabriku. Avšak  tým, že zoberie peniaze slovenským podnikateľom, znižuje ich schopnosť zamestnávať nových ľudí. A čím vyššie dane a odvody sú, tým drahší sa pre nich noví zamestnanci stávajú. Podnikateľ preto bude často pracovať radšej povedzme o tri hodiny denne viac, ako by mal prijať do zamestnania niekoho, kto sa mu za dané peniaze (mzda + dane + odvody) neoplatí. A nezamestnanosť tak ostáva vysoká.

To však nie je všetko. Tým, že slovenský podnikateľ dosiahne zo svojho podnikania zisk, je veľmi pravdepodobné, že ho aj v slovenskej ekonomike minie. V tom prípade ešte viac podporí slovenskú ekonomiku a zamestnanosť. Naopak, pokiaľ zisk dosiahne zahraničná firma, je veľmi pravdepodobné, že svoj zisk vyvezie do zahraničia, a tak podporí svoju vlastnú ekonomiku.

Ešte horšia je situácia pre slovenských podnikateľov, ktorým sa v podnikaní nedarí.  Tí nemajú žiadnu toleranciu pre svoje chyby. Im skutočnú dotáciu nedá nikto a za svoje chyby musia platiť vysokú daň. A keďže štát podporuje zahraničné a nie domáce firmy, existuje oveľa vyššia pravdepodobnosť, že práve konkurenčná výhoda zahraničných firiem bude topiť naše domáce firmy.

Krátkodobo nazerajúca vláda si neuvedomuje, že práve domáci živnostníci a podnikatelia sú základom dlhodobo nízkej zamestnanosti a prosperity krajiny. Svojou politikou robí pravý opak – trestá tých, na ktorých má stavať a podporuje zahraničný kapitál, ktorý od nás ujde veľmi rýchlo po tom, ako nájde lepšie podmienky inde. A viniť ho samozrejme za to nemôžeme. Viniť môžeme iba svoju vládu za zvýhodňovanie krátkodobého pred dlhodobým riešením.

Každá dotovaná fabrika slúži ako reklama na to, koľko toho vláda pre nás spravila. Avšak to, čo nevidno, sú tisíce malých podnikateľov, ktorí týmito rozhodnutiami trpia. Otázkou preto je, koľko dlhodobo udržateľných pracovných miest zanikne vytvorením jedného dočasného dotovaného pracovného miesta?

Autor: Ronald Ižip, TRIM Broker
Zdroj: www.quadrilio.com

Buffett: Politika centrálnych bánk je útokom na peniaze sporiteľov a držiteľov dlhopisov

Zisk investiční společnosti Berkshire Hathaway, jejímž zakladatelem a šéfem je známý miliardář Warren Buffett, v prvním čtvrtletí letošního roku vzrostl o 51 procent na 4,89 miliardy USD, a vysoko tak předčila očekávání analytiků. K nečekaně dobrým výsledkům nejvíce přispěly pojišťovací aktivity a zvýšení hodnoty investic. 

Příjmy se za tři měsíce do konce března zvýšily o 15 procent na 43,87 miliardyUSD. Provozní zisk stoupl o 42 procent na 3,78 miliardy USD. Provozní zisk na akcii, který je podle Buffetta lepším měřítkem skutečného výkonu firmy než čistý zisk, protože nezahrnuje zisk nebo ztrátu z investic a finančních derivátů, za kvartál dosáhl 2 302 dolaru, zatímco konsensus trhu byl nastaven na úrovni 1995,5 dolaru. 

Provozní zisk Berkshire Hathaway z pojišťovacích aktivit se zdvojnásobil na 1,7 miliardy USD. Provozní zisk z aktivit mimo pojišťovnictví stoupl o 12 procent na 2,25 miliardy USD. Hodnota investic a finančních derivátů stoupla na 1,1 miliardyUSD z 580 milionů USD. Hotovostní pozice společnosti meziročně vzrostla ke konci března letošního roku z 37,83 miliardy dolarů na 49,09 miliardy dolarů.

Buffettova firma vlastní téměř 80 dceřiných společností z mnoha oblastí. Kromě pojišťovnictví jsou to třeba výroba nábytku, oděvů, klenotů, cukrovinek a chemikálií. Má rovněž významné podíly ve firmách Coca-Cola (42,24 USD, 0,67%), Wells Fargo (37,74 USD, 0,88%) a IBM (204,51 USD, 1,05%). 

Tištění peněz znamená ztráty ze spoření a dluhopisů

Více než samotné výsledky společnosti Berkshire Hathaway investoři opět sledovali doprovodné komentáře třetího nejbohatšího muže světa, který podle informací agentury Bloomberg disponuje majetkem v hodnotě 58,1 miliardydolarů. 

Buffett na sobotní valné hromadě předpověděl, že společnost Berkshire bude prosperovat i po jeho odchodu, protože její manažeři a zaměstnanci budou odolávat snahám o změnu způsobu fungování podniku. "Klíčem je udržet podnikovou kulturu a mít ve funkci generálního ředitele chytrého a energického nástupce," řekl Buffett. Buffett dále uvedl, že v představenstvu společnosti je již relativně silný konsensus ohledně jeho nástupce. Konkrétnější však nebyl. 

Ekonomika Spojených států by podle Buffetta měla pokračovat ve stabilním růstu, který začal po propadu v roce 2009. "Setkali jsme se již s mnohem horšími problémy, než jsou ty, kterým čelíme nyní," prohlásil Buffett. "Toto není naše nejtěžší hodina," dodal. 

Lehká však současná doba podle Warrena Buffetta rozhodně není pro Američany, kteří si šetří na budoucnost v bankách, nebo drží dluhopisy. „Je mi líto lidí, kteří přilnuli k fixním dolarovým investicím,“ řekl o víkendu Buffett na události, která podle mnohých účastníků svou atmosférou připomíná rockový koncert. 

Důvodem pasti, v níž uvízla především starší generace Američanů spořící si na penzi, je podle Buffetta politika centrálních bank včetně té americké. „Bernanke měl před sebou těžkou volbu a rozhodl se stoupnout na pedál měnové politiky, dostat sazby na v podstatě neslýchané úrovně a ponechat je tam. A dokud má tu nohu na plynu opravdu poškozuje střadatele,“ upozornil Buffett v rozhovoru pro CNBC. 

Dluhopisy jsou nyní podle Buffetta „hroznou“ investicí, protože jsou „uměle vysoko“ neceněny kvůli kvantitativnímu uvolňování měnové politiky americké centrální banky a dalších podobně jednajících investicí. Až půjdou sazby opět nahoru, lidé začnou ztrácet peníze, upozornil finančník.

Akcie mohou růst "mnohem výš"

Kdo podle Buffetta zaparkoval své peníze v hotovostních ekvivalentech nebo krátkodobých pokladničních poukázkách americké vlády, ten zcela zmeškal party, která se odehrála na amerických akciových trzích v posledních devíti měsících. „Je to brutální, vůbec nevím, co bych dělal na jejich místě,“ dodal. V rozhovoru pro televizi CNBC následně Buffett uvedl, že věří, že v dlouhodobém horizontu akcie dále porostou.

I po růstu akciových indexů půjde tento typ aktiv podle Warrena Buffetta v dlouhodobém výhledu „mnohem výš“. K faktu, že americký index Dow Jones minulý týden překonal hladinu 15 000 bodů Buffett dnes uvedl, že by lidé měli zbystřit především, když pod tuto hladinu opět poklesne. „Tehdy budou akcie levnější a mnohem atraktivnější,“ uvedl dnes tento investiční guru. V krátké odpovědi na otázku ohledně jeho názoru na vývoj v Evropě potom uvedl, že problémy evropské ekonomiky vytvářejí zajímavé nákupní příležitosti.

Autor: Martin Tesař, Patria Online
Zdroj: AP, Bloomberg, CNBC, ČTK, Berkshire Hathaway

Finančný armagedon je neodvrátiteľný

G. Soroš vie, že niečo hrozné sa blíži. Taktiež Rockefellerovci vedia, že niečo veľké a zlé prichádza. To niečo je kolaps všetkých papierových mien vo svete. Peniaze v bankách sa asi jednoducho stratia/znehodnotia.

(zdroj:g-vision.sk)

"My nič, sme iba investori..."

Psal se rok 1711 a vysoce zadlužená britská vláda se pokusila vyřešit svůj problém s dluhem tím, že prodá práva na obchod v „jižních mořích“. Společnost jižních moří, tedy South Sea Company (SSC), tato práva ráda zakoupila za cenu deseti milionů liber. Východoindická společnost si vedla dobře a SSC neměla v prostředí celkového obchodního optimismu problém se získáním potřebných investorů. Ti zafinancovali práva a další aktiva nutná pro její obchodní plán. Ten byl veřejnosti umně prodáván jako nejziskovější monopol na světě, realita se ale ukázala být jiná. Ovšem až poté, co cena akcií SSC prudce vzrostla. Vše prasklo poté, co se vedení společnosti pokusilo kvůli mizerným výsledkům své akcie prodat. 

Před SSC neubránily investory ani předchozí zkušenosti s tulipánovou bublinou (asi byly příliš časově vzdálené). Tulipány byly na počátku 17. století v Evropě neobvyklou rostlinou, která byla považována za luxusní zboží. Jeho popularita s sebou nesla prudký růst cen a celá tulipánová horečka vrcholila v roce 1637. Zlom přišel v Haarlemu, kam se prý k obchodování jednoho dne dostavili jen prodejci. Jedním z vysvětlení může být to, že město postihla vlna dýmějového moru (že by na něj byli kupci náchylnější?). Každopádně se tato příhoda stala spouštěcím mechanismem, který vedl ke kolapsu trhu a cen. 

Dnešní HN přináší informaci o tom, že kybernetická měna bitcoin oslabila za jediný den o 80 %. Výprodeje prý vyvolaly problémy hlavní burzy bitcoinu Mt.Gox. Bitcoin se přitom před dvěma týdny prodával za 90 USD, na začátku roku jen za 13 USD. 

Nepamatuji si kde a kdy, princip mi ale zůstal v paměti. Byl to experiment ohledně toho, jak na trzích vznikají bubliny. Jeho aktéři obchodovali s hypotetickou akcií, která na konci období (obchodování) nesla jednorázovou dividendu. Ta mohla ve třech scénářích dosáhnout 5, 10, nebo 15 USD, všechny scénáře měly stejnou pravděpodobnost. Racionální investor bude takovou akcii obchodovat za 10 USD. Pokud se cena dostane nad tuto částku, je akcie předražená, pokud klesne pod ní, je vzhledem k daným scénářům příliš levná. Experiment ale ukázal, že během obchodování se cena dostala znatelně nad 10USD. Jinak řečeno, vychýlila se směrem ke scénáři 15 USD, přestože proti němu stály dva stejně pravděpodobné nižší scénáře 5 a 10 USD. Až s tím, jak se blížil konec obchodování (dividendové „lámání chleba“), bublinka splaskla a cena akcie se ustálila na úrovni 10 USD. 

Bubliny jsou svými velikostmi i barvami rozmanité. Výše uvedené by mělo demonstrovat prostý fakt. Na jejich vytvoření si jako investoři stačíme naprosto sami. Nepotřebujeme na to tedy centrální banky, ani žádné jiné síly zvenčí. To samozřejmě neznamená, že k nim někdy nepřispívají. Domnívám se ale, že bychom neměli propadat obecně tak populárnímu alibistickému „to všechno ONI“. My nic, my jen investoři. Cestu k útesu nám může někdo vydláždit a vyznačit cedulemi „krásný výhled“, šlapeme po ní ale my. Jsme dost hloupí na to, abychom se případně nechali obalamutit centrálními bankami, bez nich by se z nás ale najednou stali dokonalí racionálové? Asi ne. 

Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.

Autor: Jiří Soustružník
Zdroj: www.patria.cz